Mýty o rozvodu a vypořádání společného majetku

Mýtus je obvykle nějaké tradované tvrzení, mající zdánlivě racionální jádro. Častým opakováním vzniká dojem, že jde o tvrzení pravdivé a seriozně podložené. Je vcelku pochopitelné, že i s rozvody se pojí několik velice urputných mýtů.

Rozvod manželství je opředen řadou mýtů a polopravd, které si namlouvá jak strana, která žádá o rozvod (žalobce), tak i ta druhá (strana obžalovaná). Pojďme si zvýraznit nejčastější polopravdy a lži, které lidé v sobě mají nebo je sdělují.

„Když rozvod nepodepíšu, nerozvedou nás“

Částečný omyl! Nebude se v takovém případě sice jednat o tzv. nesporný rozvod podle § 24a zákona o rodině, ale naopak o rozvod sporný (stížený) podle § 24b zákona o rodině. Jedná se o tzv. tvrdostní klauzuli, kdy je prokázané, že rozvod jednoho z manželů je nespravedlivou tvrdostí do jeho pokračujících osobních těžkostí.

Soud nesmí manželství rozvést, když se jeden z manželů rozvodu brání a jde o manžela:

a) který se na rozvratu manželství převážně nepodílel,

b) pro něhož je rozvod zvlášť závažnou újmou spíše v jeho osobní, než majetkové oblasti,

c) když mimořádné okolnosti svědčí pro zachování manželství, zejména pro věk, nemocnost apod.

Tento stížený rozvod nemůže a nesmí být absolutním zabráněním rozvodu. Proto soud manželství rozvede, jestliže manželé spolu nežijí nejméně po dobu tří let.

„Majetek je dělen podle toho, kdo v manželství víc vydělal“

Omyl! Toto kritérium je zcela mylné. Zákonná úprava manželství v sobě kromě jiného odráží i hospodářskou (majetkovou) spjatost mezi manželi, která je založena na zásadě rovnosti. Veškeré peníze, které manželé dohromady za trvání manželství vydělají (a nemají-li zúžené SJM formou notářského zápisu) patří oběma rovným dílem. Proto i v případě rozvodu manželství a vypořádání společného jmění manželů, má každý z manželů nárok na polovinu těchto prostředků (např. naspořené úspory), a to i kdyby fakticky spořil jen jeden z manželů.

„Auto na leasing je napsáno na mě, já platím leasingové splátky, a proto připadne mně“

Omyl! Velmi častým omylem je představa lidí, že věci, které jsou předmětem leasingu (např. auta), jsou předmětem vzájemného majetkového vypořádání. Vždy platí, že leasingový nájemce není vlastníkem věci, tím je leasingový pronajímatel. Proto předmětem vypořádání SJM není věc samotná, nýbrž je třeba rozhodnout se, komu zůstane věc v držení a kdo se zaváže splácet nadále leasingové splátky.

„Vzali jsme si za trvání manželství společně hypotéku na dům, nyní jsme pravomocně rozvedeni a SJM máme dohodou vypořádáno mimo jiné tak, že splátky hypotéky platí výlučně manžel. Nemám tedy do budoucna žádnou odpovědnost za platební morálku manžela hypotéku splácet“

Omyl! Dohoda o vypořádání společného jmění manželů je dvoustranný právní úkon pouze mezi manželi s tím, že ať již si majetek (v tomto případě společné závazky) rozdělíte mezi sebe jakkoliv, nesmí taková dohoda omezit věřitelská oprávnění třetích osob (např. banky). Může se proto stát, že pokud manžel, který se v dohodě o vypořádání SJM splátky zavázal platit, je z nějakého důvodu neplatí, věřitel může jednotlivé splátky (případně i celý zesplatněný dluh) vymáhat soudně po obou rozvedených manželích. A to může být pro druhého exmanžela veliké překvapení. Abyste se tomuto vyhnuli, musela by banka souhlasit s vyjmutím manžela, který dle dohody o vypořádání SJM není povinen splátky platit, z úvěrové smlouvy.

„Pravidelně ukládáme na účet stavebního spoření našeho nezl. dítěte peníze. Tyto prostředky jsou naše, a proto spadají do SJM a jsou předmětem vypořádání“

Omyl! Finanční prostředky, které rodiče spoří svým nezl. potomkům jsou prostředky, které jsou ve vlastnictví nezl. dítěte. Rodiče jsou zde v pozici zákonných zástupců, kteří mají právo s prostředky disponovat, avšak nemohou je zařadit do majetkového vypořádání. Takové prostředky nejsou předmětem vypořádání SJM, jak by se mohlo na první pohled zdát.

„Před 15 lety, za trvání manželství, jsem zdědila rodinný domek po své matce, v žalostném stavu. V katastru nemovitostí jsem vedena jako výlučný vlastník neboť ví, že věci získané za trvání manželství darem, nespadají do společného majetku. Nyní, když se rozvádíme po mně manžel chce, abych mu vyplatila polovinu všeho, co bylo za trvání manželství do domu investováno ze společných prostředků (dům prošel generální rekonstrukcí). Já si ale myslím, že na nic nemá nárok, protože dům patří jenom mně a navíc většinu nákladů, které jsme proinvestovali, jsem hradila ze své mzdy.“

Omyl! Jak uvedeno výše, zákonná úprava manželství v sobě kromě jiného odráží i hospodářskou (majetkovou) spjatost mezi manželi, která je založena na zásadě rovnosti. Vše, co si manželé za trvání vydělají, jsou prostředky, spadající do společného jmění manželů, přičemž se vychází z toho, že podíly obou manželů na společném majetku jsou stejné. Je nerozhodné, zda některý vydělává méně a druhý více. Pokud bylo něco vynaloženo ze společného majetku (v tomto případě jde o výdělky obou manželů) na majetek, který je ve výlučném vlastnictví jen některého z nich (dům patří výlučně manželce), pak vzniká skutečně manželovi právo domáhat se poloviny toho, co bylo takto do domu proinvestováno (§ 149 odst. 2 občanského zákoníku).